Věci se dají dělat v zásadě trojím způsobem: dobře, špatně nebo vůbec. Vše ostatní už je zpravidla jen otázka způsobu provedení. O tom, co je dobře a co špatně můžeme vždy polemizovat. Co člověk, to názor a v politice co politik, to přístup. Úvodní tezi lze s úspěchem uplatnit i na otázku bytové politiky.

Poslední počin v oblasti bytové koncepce Hlavního města Prahy pochází z roku 2004. Jeho neaktuálnost však bohužel nevadí: popsaná vize je natolik obecná, že jí v podstatě ani není co vytknout. Rovněž zde nelze nalézt žádné konkrétní cíle, které by bylo možné zpětně vyhodnotit.

Současný postoj magistrátu naznačuje, že pravicová koalice podlehla pokušení vnímat bytovou politiku pouze optikou sporu o pojetí privatizace, zejména o její rozsah. Je však zřejmé, že takovýto úhel pohledu není dostačující, i když tu jistá přímá spojitost je: dojde-li k masivní privatizaci a Praha si neponechá určité množství bytů ve svém vlastnictví, nebude v podstatě možné provádět jakoukoli bytovou politiku. Dopady takovéhoto postupu se pak neomezí na jedno či dvě volební období, ale ovlivní pražskou bytovou politiku na dlouhá léta.

ČSSD v nedávné minulosti prostřednictvím svého radního Petra Dolínka za pražskou bytovou politiku odpovídala. I ČSSD navrhovala privatizaci bytů, ovšem s jasnou garancí, že takto získané prostředky budou využity na pořízení nového dostupného bydlení. Tím by byl bytový fond nejen zachován co do rozsahu, ale i částečně obnoven. Současná koalice má v úmyslu privatizovat značnou část bytového fondu ovšem bez jakékoli garance využití výnosů. Na základě předchozích zkušeností tak lze důvodně předpokládat, že tyto prostředky zmizí v nenávratnu.

Zdá se tak, že hlavní břemeno bytové politiky ponesou i nadále jednotlivé městské části. Již v současné době se totiž s výjimkou zdravotně postižených a seniorů nemají občané v bytové nouzi kam jinam obrátit. Tato skupina přitom není nijak malá: jen naše Městská část Praha 14 eviduje zhruba sedminásobný převis žadatelů. Postupně se projevující dopady ekonomické krize tento přetlak přitom dále zvyšují. Možnosti městských částí jsou však pochopitelně omezené. Limitující je především rozsah bytového fondu, jeho skladba co do velikosti bytových jednotek i malá dynamika uvolňování bytů.

Ve snaze reflektovat současnou situaci a zejména předpokládaný vývoj přijalo zastupitelstvo Městské části Praha 14 v závěru loňského roku novou koncepci bytové politiky. V této jsme především stanovili „nepodkročitelný“ rozsah bytového fondu s tím, že pouze onen „nadlimitní“ rozsah je určen k privatizaci. Kritéria pro privatizaci pak budou čistě ekonomická a budou zohledňovat zejména potřebu budoucích investic, které by městská část nemohla odpovědně realizovat. 

Ve vlastní bytové politice se pak zaměřujeme především na prevenci. Naším cílem není jen pasivně reagovat na již vzniklý problém, proti vzniku bytové krize či bezdomovectví chceme u ohrožených skupin působit proaktivně. Posílením komunikace s nájemníky chceme předcházet neplacení nájemného a tím současně i zbytečnému nárůstu objemu dlužného nájemného s nepříliš reálnou nadějí na jeho následné úspěšné vymáhání.

Nejde však o žádné „sociální inženýrství“. Nadále platí, že úkolem městských částí, zejména v Praze, je pomoc skutečně potřebným a to pouze po dobu trvání stavu jejich dočasné nouze, či stavu jisté „privilegovanosti“. Sem spadá pomoc mladým rodinám či preferovaným zaměstnancům. Na straně nájemníka, či budoucího nájemníka, je pak vždy nutný prvek osobní angažovanosti a vlastního přičinění úměrného dané osobní situaci. Věříme, že takto pojatá bytová politika se dlouhodobě vyplatí, například snížením počtu dlužníků i objemu dlužného nájemného, což zlepší hospodaření s bytovým fondem nebo odstraněním a prevencí vzniku nových sociálně vyloučených lokalit.

Věci se dají dělat dobře, špatně nebo vůbec. Jestli je naše bytová koncepce dobrá nebo špatná ukáže až čas. Magistrát hlavního města Prahy si však z úvodní teze tohoto článku evidentně vzal ještě jedno možné ponaučení: nedělat věci vůbec totiž  současně bezpečně eliminuje možnost dělat je špatně. Nezbývá než doufat, že se tato teze nestane hlavním mottem současné magistrátní koalice. A že objem problémů, které za magistrát bude muset řešit někdo jiný, nebude s přibývajícím časem jen utěšeně narůstat. 

Ing. Mgr. Lucie Svobodová, místostarostka MČ Praha 14