Poslanec a lékař Koskuba: Opravdu nechci pacienty děsit, ale stav zdravotnictví je už místy za hranou


V současné době se hodně hovoří o tom, že by měli odcházet dříve do důchodu horníci. Vy sám ale opakovaně upozorňujete na to, že i jiné profese by si zasloužily více uznání a určitých úlev. Proč a z jakého důvodu?

Jsem poslední, kdo by těžkou práci horníků zpochybňoval, a tím i podobné jejich "výhody“. Nicméně opravdu je řada dalších profesí, kde to není zase až tak o moc jiné. Práce v nich je nejen fyzicky, ale i psychicky, velmi vyčerpávající. Jelikož jsem celý život strávil v nemocnicích, jistě nikoho nepřekvapí, že mám na mysli hlavně zdravotní sestry. Pracující v nepřetržitém provozu, v dvanáctihodinových směnách. 365 dnů do roka. Přestože na poště je právě kvůli ženám limitována hmotnost balíku, zde i 130 kg ležící klient pochopitelně nějakým "balíkem“ není. O to náročnější je však o něj 24 hodin denně pečovat. Dát pod něj podložní mísu, omýt ho, přestlat jeho lůžko atd. Tu dřinu si umí málokdo představit. Bez tohoto ošetřovatelského nasazení se přes všechny zázraky vědy a techniky péče o pacienta nedá realizovat. Proto jsem přesvědčen, že turnusové sestry z některých nepřetržitých nemocničních provozů by si předčasný odchod do důchodu zasloužily naprosto stejně jako horníci. Zatím jsem však s tímto nápadem neuspěl.

V tuto chvíli se už určitě chystá mnohý z našich čtenářů namítat, že i on třeba ví o těžkostech dalších profesí…

Pochopitelně, chápu to, nejde jen o zdravotní sestry. Být například čtyřicet let řidičem či řidičkou tramvaje ve velkoměstském provozu není také žádný med. A tak bychom mohli opravdu pokračovat.

Když k tomu přičteme další fakt – že se hranice odchodu do důchodu stále posouvá – může to být také již brzy asi problém?

Je. A to pro řadu profesí. Ale o tom jsme již spolu, pokud se nemýlím, kdysi v našem rozhovoru mluvili. Tuším, že to bylo za doby reforem pana ministra Jaromíra Drábka (TOP 09). Kdy se předpokládal odchod do penze na 71 let. Jistě, jsou profese, kde se to vydržet dá. Ale pak jiné, kde rozhodně nikoliv. Schválně použiji zatím naštěstí nereálný příklad. Dovedete si představit cestu letadlem, kde za knipl zasedne dvojice postarších pilotů a v kabině vás budou obsluhovat stevardky též vysokého věku? Jistě ne. A v řadě jiných náročných povolání snad ano? V železárnách, dopravě, stavebnictví, elektrárnách, zemědělství atd.? Na noční akutní příjmové ambulanci špitálu?

Pokud to vezmeme ryze prakticky. Domníváte se, že pokud se situace nebude řešit, přinese to potíže do zdravotnictví již v dohledné době? Dotklo by se to jen některých regionů, nebo by šlo o plošnou problematiku?

Odchod do penze v tom či onom věku zatím nebude asi to hlavní. To bych lhal. V současné době totiž do popředí vyvstává hlavně problém kritického nedostatku personálu. A to jak lékařů, tak právě zdravotních sester. Příčina již není ani tak v platech, ale v jejich skutečném nedostatku. Zavinili jsme si to přitom sami.

Čím například?

Podle mého názoru třeba zcela nesmyslnými "prozápadními“ reformami jejich vzdělávání. U sestřiček takřka zaniklo zcela fungující středoškolské odborné vzdělávání, systémově napojené na Ministerstvo zdravotnictví a odborně pak na větší nemocnice v bezprostředním okolí. Tyto "zdrávky“ významně propojené s praktickou výukou produkovaly odborně zdatné diplomované zdravotní sestry s odznakem, které se po krátkém zácviku mohly plně zapojit do své odborné práce. To nehovořím o tom, že jim byl díky navazujícím kurzům zajištěn další potřebný odborný růst. Náhle to však bylo někomu málo světové. Ze středoškolaček s odbornou maturitou se udělaly pouhé "zdravotní asistentky“, které mají možnost svou zodpovědnou práci vykonávat toliko pod dozorem "zdravotní sestry“. A ta už musí mít vzdělání vysokoškolské. Pomiňme, že jejich příprava tak celkově místo čtyř let trvá minimálně sedm. Kupodivu z praxe však vidím, že mladé dámy s bakalářskými či magisterskými tituly již k lůžku v nemocnici moc nechtějí. Hledají hlavně vedoucí funkce. Navíc, ačkoliv bych nerad kohokoliv urazil, jejich praktické schopnosti zhusta nebývají ani na úrovni těch sestřiček "obyčejných“. Ve vší úctě, komu tohle prospělo? Pacientovi? Nebo spíše těm, kteří se výukou živí?

Takže vy se pak ve své praxi setkáváte s výsledkem, který vás tedy asi nemůže nijak těšit…

Ano, výsledek je jednoduchý. Sestry prostě nejsou. A to pomíjím, že jejich práce je více a více zahlcována naprosto nesmyslnou administrativou. Tu pochopitelně převážně vymýšlí ty otitulované, bez dostatečného kontaktu se skutečnou praxí. A tak se kupř. každodenně měří teploty v lednicích a zapisují do zvláštních formulářů, které je nezbytné ještě opatřit razítkem a podepsat. Skutečný kontakt s pacientem je nahrazen dalšími a dalšími tiskopisy, které je nezbytné vyplnit. To se totiž kontroluje. Každá drobná proleženina či pád z lůžka či na chodbě (a to i bez jakýchkoliv následků) je dnes tzv. "mimořádná událost“. Ono tak ani nejde o to, pacienta zvednout a eventuální bouli ošetřit či podle potřeby přivolat lékaře. Ale musí se opět vypsat formulář a poslat na řadu míst, kde se pak novými úředníky evidují a hodnotí. Jistě, svým způsobem se tak trochu sníží nezaměstnanost. Ale zase pak poněkud ubudou finance na samotnou léčbu.

Takže efekt pro pacienta je jaký?

Prý se tak posílí jeho pocit bezpečnosti. Nevím, pro mne jako pro pacienta bylo daleko podstatnější, že jsem sestru viděl, že mi dala mísu, umyla mne, že se mnou promluvila. Ale to je zřejmě velmi zastaralý konzervativní pohled. Dnes ji pacient sice sotva uvidí, ale zase může být nadšen, co vše o něm musela vyplnit, i když zcela zbytečně! Krom revizorů to většinou vůbec nikdo nikdy nečte.

Zmínil jste ovšem i nedostatek lékařů. Tam vidíte příčiny v čem?

Podobné je to s postgraduálním vzděláváním lékařů po promoci. Po desetiletí vyhovující dvoustupňový atestační systém byl nahrazen jednostupňovým s desítkami odborností až pseudoodborností. Podle toho se upravily i jejich kompetence. A světe, div se, ono to po deseti letech nefunguje! Náhle je zvláště základních odborností v nemocnicích nedostatek. Nu a se záplavou nesmyslné administrativy je to jako u sestřiček.

Všichni, co se na tomto všem, co popisuji, podepsali, by měli teď zalézt hodně hluboko a dnes opravdu mlčet. Mohu totiž zcela zodpovědně říci, že to nebylo pouze věcí politiků, zákonodárců. To abych byl spravedlivý. O to více mne to pak štve.

Upozorňoval jste na to, jaký vývoj může nastat? Jak dlouho a s jakými výsledky?

Mluvím o tom na všech možných fórech od roku 1991, kdy jsem se stal zástupcem primáře velké interny a v roce 2000 pak i jejím šéfem. Starat se o kvalitu, spokojenost i klid týmu je dle mého základní povinnost velitele. Pochopitelně nejvíce jsem pak konal jako náměstek ministryně zdravotnictví. Bohužel, marně. Ne však proto, ve vší skromnosti, že bych česky mluvil nesrozumitelně. Nebyl jsem zřejmě mimo jiné vhodně ověšen akademickými tituly ani ctihodnými funkcemi. Žádný motýlek, jen prostý nižší důstojníček z první linie. Mou jedinou kvalifikací bylo, že v ní sloužím 30 let a vím, jak to na ní vypadá, funguje. To je však dnes, bohužel, asi dost málo.

Jako lékař se musíte s nešvary, o kterých hovoříme, nějak v praxi srovnávat. Můžete to trochu přiblížit na nějakých konkrétních situacích?

Je to velmi prosté a můžu vás ujistit, že podobně to probíhá i na řadě nemocničních pracovišť po celé republice. Pro nedostatek sester se zavírají celé lůžkové stanice. Pominu-li, že některá zprivatizovaná zdravotnická lůžková zařízení z mnoha důvodů po uplynutí povinné lhůty svou činnost mění na tu ekonomicky výhodnější. A tak přes letité ujišťování jistých pseudoreformátorů českého zdravotnictví, jak je akutních lůžek nadbytek, se náhle karta otočila. Fungující nemocnice zvláště v některých odbornostech jsou zoufale přecpané, lidé čekají na přijetí dlouhé hodiny, leží na přistýlkách, musí se propouštět lidé ne zcela dovyšetření. Zbytek si musí, mohou-li, zajistit ambulantně.

Jistě, je to "západní“ styl, jenže lidé na to u nás nejsou moc zvyklí. Když už pak za to někomu nadávají, tak, bohužel, nám. Nikoliv těm reformátorům! Personál je tím vším pochopitelně přetížený, stresovaný až přímo otrávený a často pak odchází do ambulantní sféry. I za méně peněz, ale s větším klidem a pohodou. Ne, nechci pacienty děsit. Stále se snažíme udělat maximum. Ale už je to za hranou možného. Rezervy nejsou. Bylo by prostě vhodné si už přiznat, že jsme se dostali do slepé uličky. Pak ale není ostuda se vrátit. Já bych to udělal. Co nejdříve. Aby už nebylo pozdě.

autor: Alena Hechtová

ParlamentníListy.cz, 29.3.2015